HISTORIE: Kde se vzaly, tu se vzaly (3)

V dnešním historickém okénku se podíváme na to, jak se karty uchytily u nás.

 

Mohutnému rozšiřování karet po Evropě nedokázalo nic zabránit, církevní prokletí, světské zákazy, někde i hrdelní tresty. U běžných občanů by se to možná vynutit dalo, ale společensky se karty staly i součástí šlechty a tam už si netroufli nějaký zákon nebo zákaz karet vynucovat ani panovníci. Už po několika desetiletích od první doložené existence v Evropě si nešlo život bez karetní hry představit. Karty tedy procházely napříč společenskými vrstvami a odtud nebylo daleko k tomu, aby se karty staly jakýmsi zhmatatelněním struktury tehdejší společnosti. Král, dáma a kluk (panoš či pěšáci), kdo jiný by měl na kartách být? Eso mohlo sloužit jako zobrazení rodových erbů. Po vynálezu knihtisku nic nebránilo jejich masové produkci a tak se karty dostaly prakticky všude.

 

Nejstarší u nás známá zmínka o kartách je pravděpodobně zaznamenána v díle Petra Chelčického z počátku 15. století. Zde nalezneme větu: ,,Neslušie se na vás, páni, v šachy, vrhcáby neb v karty hráti.“ Už v roce 1353 ale vydal jistý arcibiskup Arnošt z Pardubic ustanovení, dle kterého bylo ,,duchovním osobám zakázáno přechovávat kartáře a hráče v karty – cartarum lusores.“

 

Další zpráva o kartách se objevuje ve vojenském zřízení Jana Hájka z Hodětína (pozn. redakce: všimněte si, jak rodina Jaromíra Hájka byla zásadně proti vzniku karet a tedy i Wastelands, stejně tak oblast Pardubicka 😀 ), podle něhož se nařizuje, aby ,,všechny hry neslušné a neřádné byly stavovány (zabaveny) a zvláště kostky, karty, koule aby nebyly dopuštěny.“ Kdo tohoto nařízení nedbal, čekaly ho 4 dny v řetězech a pokuta 10 grošů.

 

Určit tedy prvotní výskyt nelze, karty se i přes mnohé zákazy postupně etablovaly opravdu všude, a tomu odpovídaly i změny trestů. Karty sice byly stále ve středověku a raném novověku oficiálně hanobeny, ale i přístup k nim se měnil. Na Zemském sněmu roku 1498 bylo ustanoveno, že ,,po vší zemi robotným lidem má zastaveno býti, aby v kostky ani karty nehráli, krom rytířského řádu.“ Jak jednou někoho vyjmete ze zákazu, otevíráte Pandořinu skříňku. Postupně se tak zákazy omezovaly jen na hru o peníze (hazard), mimochodem už tehdy se dala pozorovat závislost na hazardu a kartách. Ale opět, u vyšších majetných vrstev bylo hraní o peníze částečně povoleno. Dluhy z karet však byly považovány za neplatné.

 

První historicky doložitelný „kartýř“ přišel do Prahy z Německa. Hrálo se tedy s německými kartami – mariášovými. Za nejstarší tuzemské vyrobené karty jsou považovány karty z roku 1557 se znakem Starého města pražského.

 

 

 

Dochované jsou ale i další velmi cenné kousky, jako např. karty tištěné ve čtyřech řadách po osmi na jednom listě slabého papíru, které se nalézají ještě nerozřezané ve „Smolné knize pardubické“ (zase ty Pardubice). Zde je na žaludském esu vytištěn letopočet 1565. Smolnou knihou se nazývá kniha se záznamy z čarodějnických procesů.
Takto by se dalo pokračovat dále, ale obecně můžeme považovat za výskyt karet na našem území 15. století, rozmach a zabydlení se od poloviny 16. století. Praha se samozřejmě stala centrem karet u nás a brzy přilákala i karty francouzského a italského typu (viz. minulý díl), tyto karty ale byly dražší a určeny spíše vyšší vrstvě. Šlechta měla vůbec kořeny různě po Evropě a mnohdy byla vícejazyčná a dalo by se dnešním hanobeným slovem říci i multikulturní.

 

Karty se prodávaly nejen v podobě upravené přímo ke hře, ale i nerozřezané na arších. V záznamech z roku 1610 je dokonce takový neoficiální ceník, kde se 10 papírů karet prodávalo za 1 kopu a 15 grošů, 40 papírů karet za 5 kop a 21 grošů.

 

Karty se hrávaly i na Karlštejně. Kdysi dávno hodil někdo celou sadu ručně kolorovaných karet do krbu (asi prohrál?), neshořely však všechny. Tah vzduchu je vtáhl vysoko do komína, kdy po čase spadly značně ohořelé karty zpátky na studený rošt, někdo je našel a archivoval. Níže jsou vyobrazeny karty nalezené v Černé věži na Pražském hradě.

 

 

Grafické zpracování klasických karet zůstalo poměrně věrné původnímu zpracování až do dneška. Samozřejmě existovaly snahy o nějakou proměnu zejména obrázků. U nižší společnosti se staly oblíbené karikaturní karty, kde různě zesměšňovali panovníky. Toto se panovníkům samozřejmě nelíbilo. Jeden příklad za všechny. V roce 1580 vydal francouzský král Jindřich III. přísný zákaz těchto karikatur. O co na obrázku šlo? Nezbední výrobci karet nenápadně prohodili žezlo jednoho z králů za vějíř jedné z dam. Docela blbost říkáte si? Když je to namířeno proti vám, najdete si v tom souvislost. Jednalo se o otevřených výsměch Kateřiny Medicejské, o níž se tvrdilo, že vládne za své muže. A jak praví jedno české přísloví: Běda mužům, kterým žena vládne. Takže asi tak. Jinde byla snaha na kartách vystihnout důležité historické milníky a události. Nic z toho se však neuchytilo. Především proto, že si karbaníci zvykli na ty „své“ karty, ve kterých se uměli dobře orientovat a jak známo, když existuje mnoho rozličných zpracování, raději budeme hrát všichni tu, kterou dobře známe, než se dohadovat nad možným nepochopením obrázků (symbolů). I u nás vznikaly různé karikaturní a dá se říci i umělecké karty, ale to vše má spíše sběratelskou hodnotu jako níže na obrázku vyobrazení Libuše a Přemysla Oráče navržené Mikolášem Alšem.

 

 

V dalším díle se podíváme, jaké druhy a typy karetních her že se to u nás hrály a jestli už tehdy bylo založeno na dnešní moderní hraní.

 


 

Michal Slivečka (redaktor)
Jednou někdo před 15 lety dotáhl do třídy pár karet Wastelands. Tak mě ta hra chytla, že snad co přestávka, to partie. Sehrál jsem jich stovky. Nyní jsem rád, že se opět mohu vrátit k zápolení s novými edicemi. Jsem ale „stará škola“, mám rád mlátičky mezi bojovníky, které sem tam opepřím boostem nebo kouzlem. Dnešní control balíky mě moc nebaví.