Epizoda 6 – Cesty našich pánů

 

Po několika mílích se řeka začala pozvolna zužovat.

Tou dobou se Pančochovi přitížilo. Začal dýchat mělce a přerývaně, křečovitě svíral žebra a jeho pohled každou chvilku zabloudil k nebesům, rozpouštěje se v kratičkých chvílích bezvědomí. Harherron jej neklidně pozoroval a jeho paže přitom rytmicky veslovaly.

Danielle přemýšlela.

Už se nebála, ačkoliv před chvílí v bažině ztratila hlavu a nedokázala svým souputníkům pomoci. O to nešlo; strach zůstal spolu s ostatky rybáře na břehu. Jenže nemohla si pomoci, aby nezvažovala jejich šance, a ty právě klesaly jako železnou rudou naložený pegas. Blížili se k brodu, to bylo zřejmé. Až k němu doplují, budou čelit strašlivému útoku. A jeden z vládců osudu už má na kahánku.

Možná by měla vykoumat, jak odsud zmizet. Moc příjemné tohle putování zatím věru není. Za zády mají lovce, na dlaních už jí naskakovaly mozoly z veslování a mrtvá bude Fairlightovi k ničemu.

Alespoň že se dobře dívalo na Harherrona. Z obra stékal pot a mohutné, krví napumpované svaly se mu jen leskly. Námahou skřípal zuby a po očku odhadoval, jestli se Pančocha dožije dalšího dne. Možná se v něm spletla. Zatím vypadal jako férový chlap, ne jako od vnitřností zašpiněný řezník, za kterého jej měla.

 

 

Hluk na obou březích zesílil. Děsiví zplozenci šikovali svá monstra a vzduchem se nesl odporný jekot řvoucích démonů. Křoviny se hemžily Chara-dinovými posilami, které se nemohly dočkat blížícího se střetu.

„Za touhle zatáčkou je brod,“ řekl Harherron, ale než stihl dopovědět myšlenku, nocí se mihl obrovitý stín a dopadl na kraj loďky, která se zahoupala. Danielle, nezvyklá plout na rozbouřené hladině, se i vsedě zapotácela. Chytila se boku lodi, ale pak jí do zad narazila obrovitá tlapa, vyrazila jí dech a čarodějka přepadla přes kraj do vody.

Kočkopanter!

Harherron už pár podobných bestií zabil. Okamžitě tasil, ale šelma byla rychlejší, skočila mu na hrudník a její dlouhé drápy udělaly na válečníkově kůži krvavé šrámy. Zbraň se šplouchnutím spadla do řeky. Harherron se na kočku vrhl holýma rukama, ale uhnula a zakousla se mu do paže. Nedbal na strašlivou bolest a chladnokrevně vrazil stvůře prsty druhé ruky do očí. Zapraskalo to a na rozpálenou kůži mu vycákly kapky očního moku. Shodil bezvládnou hromadu masa přes palubu a se zavrčením zkontroloval svoji paži.

 

 

Kost byla přelomená a trčela ven, kde ji obmotávaly chuchvalce potrhané kůže a rozmačkaného masa. Krev se řinula ven desítkami ran. Další proud se valil po jeho hrudníku. Prokletý kočkopanter a jeho ostré zuby!

Vztekle zavrčel a najednou si uvědomil, že je mu zima a že je vyčerpaný. Přesto se dokázal naklonit nad vodu a rozhlédnout se. Zespodu se člunu držely dvě hubené, třesoucí se ruce s polámanými nehty, jež se brzy pustí a vydají se po proudu svou vlastní cestou.

Natáhl levačku, zapřel se a vytáhl Danielle do člunu. Sotva dýchala a vykašlávala vodu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí a pak omdlel.

Kouzelnice zvracela. Hnusná, špinavá voda Jenišeje jí zaplavila plíce jako potopa světa a odnesla s sebou všechnu sílu; sotva se opřela o lokty, aby se neudusila.

 

 

Pančocha sledoval jejich souboj, ale nedokázal zasáhnout. Chtěl něco říct Danielle, ale mysl vládkyně osudu se odebrala někam daleko pryč.

A brod byl přímo před nimi.

Viděl zástupy Chara-dinových monster, které stály po kolena ve vodě a pošklebovaly se. Častovaly jej urážkami ve své hnusné řeči a vyplazovaly dlouhé jazyky na znamení hostiny, která je čeká.

Zohnul se pro meč, ale nedokázal stisknout rukojeť.

Zemře s holýma rukama.

Najednou jeden ze zplozenců popuzeně vyvřískl. Voda před brodem začala bublat, syčet a prskat. I ostatní zplozenci si toho všimli, o překot opouštěli řeku a couvali na břeh. Přitom nešetřili vzteklými nadávkami.

Voda se zavlnila. Z hlubin se dralo ven něco velkého, ne, něco obrovitého, a Pančocha měl sotva sílu stát, aby užasle sledoval scénu, jež se odvíjela před jeho očima.

Konečně se hladina rozestoupila a na brod se ze samotných kořenů řeky vyškrábal podivný gigant, stvořený z kamení a čisté magické síly. Maličké oči se mu leskly sytou modří. Mohl měřit alespoň dvacet metrů na výšku a jeho stín by schoval před sluncem menší vesnici.

Chara-dinovy oddíly se mu neodvážily postavit. Zplozenci nenávistně vřeštěli, ale ani přes povely svých pohlavárů nedokázali takovému monstru čelit. Raději riskují hněv svého pána než se nechat rozmáčknout obrem z jiného světa.

 

 

Klidný netvor se narovnal na svých čtyřech sloupovitých končetinách tak, aby kolem nich člun pohodlně proplul.

„Díky ti, Elenios,“ zašeptal Pančocha.

Nevyzpytatelné jsou cesty našich pánů, pomyslel si a pak mu oči přikryla milosrdná tma.

 

 

Pokračování příště..

 

Příběh pro Vás píše Marek Dvořák.
Nejedná se o oficiální příběh autorů hry.