Epizoda 14 – Nespoutaný Sajonn

 

Sajonn se usmál. Jeho tvář byla bledá, jako by v něm už ani nepulsoval život, a když vycenil zuby, Pančocha si všiml, že jsou shnilé, a přesto ostré jako trní. Ten muž neměl ani zbraň, ani brnění, jen hůl, přesto z něj sálala hrůza a smrt. Být Pančocha obyčejný člověk, možná by zahodil meč a dal se na marný, poslední útěk.

Jenže on je Vládce osudu.

„Dřív ses jmenoval jinak, že?“ zeptal se. „Mám tě pozdravovat od Harherrona.“

Nekromant se rozřehtal.

„Ta růžovoučká hromada masa se ještě nenechala zabít? Kde je?“

„Nechtěl s tebou bojovat,“ řekl pomalu Pančocha. „Příliš si tě vážil.“

„To je škoda. U mě by našel uplatnění – jako nemrtvý mazlíček. Stejné, jako budeš…“

Ani nedořekl, a Pančocha se na něj vrhl. Ne, nekromanta slovy neporazí. Musí si to s ním vyřídit pěkně po staru. Ručně a stručně. Začal do něj zběsile sekat a bodat, ale čaroděj se jen šklebil. Pančochův meč procházel vzduchem, ne a ne zabořit svoje ostří do masa. Přesto měl Raiův šampion pocit, že se trefuje. Zatracený černokněžník!

Na čele mu vyskočily první kapky potu.

„Neměl bys být radši tam dole?“ zeptal se s hranou starostlivostí Sajonn. „Vašim se moc nedaří…“

Jasná lest, ale Pančocha se stejně ohlédl. Protože Danielle. A protože cítil, že nekromant nelže.

Skutečně nelhal.

Zplozence bombardovala zaklínadla. Nad oběma oddíly se vznášel bouřkový obr, kterého musela vyvolat Danielle; smažil Chara-dinovce svými blesky na popel po desítkách. Jenže to bylo málo. Nekonečné hordy temných ze Sajonnova tábora proudily bez zpomalení na bojiště.

Zolobů už bylo jen deset včetně jejich náčelníka. Všichni ostatní, pyšní, udatní válečníci, leželi v rudém bahně mrtví, zatímco jejich těla požírali hladoví démoni.

„Té kouzelnice bude škoda, že? Je moc krásná. Vlastně si ji možná nechám. Až ji zabijí, pochopitelně,“ rýpl si Sajonn.

Pančocha cítil, jak mu po tváři stéká krev. Rozkousl si ret.

„Až ji zabijí, budeš už dávno mrtvý, ty bastarde,“ zasyčel.

„Vážně?“ zeptal se medovým hlasem Sajonn. „A ty budeš mým katem, ubohý následníku slabého boha? Nebo snad ten zbabělec Harherron, který si ani netroufl přijít mi to říct do očí?“

Pančocha sevřel pěsti.

A vyrostl.

Jeho svaly začaly tloustnout a sílit a na výšce nabral alespoň půl metru. Měnil se přinejmenším v největšího člověka, který kdy chodil po zemi, pokud ne v obra. Kůže se mu nafukovala a praskala. Sajonn jen němě zíral.

„Nikdy nepodceňuj sílu silného, ty odporný hmyze!“ zavrčel Pančocha a okolní stromy se rozechvěly pod náporem jeho hlasu. Zvedl meč, který v jeho ruce nyní vypadal spíš jako perořízek.

Nekromant praštil holí do země a vzduch kolem něj zhoustl a potemněl.

Bylo to účinné asi jako zastavovat dračí oheň slaměnou střechou.

Štít, který vytvořil, se rozsypal na kusy a meč rozťal čarodějovo rameno. Čepel se zastavila až v půlce hrudníku a skoro jej překrojila vejpůl. Z rány místo krve vytekla hromada černého slizu.

„A teď ZEMŘEŠ!“ zařval Pančocha.

„Někdy jindy,“ odvětil nekromant, udiveně pozorující své nelidsky rozchlípené tělo, jako by necítil žádnou bolest. Jen překvapení a úžas.

A zmizel.

Pančocha zklamaně zaryčel. Netušil, že Sajonn měl sílu sotva na to, aby se teleportoval o sto metrů dál. Nevěděl, že se nekromant právě teď potácí lesem k táboru svých druhů a modlí se, aby se nerozpadl dřív, než jej temná energie dokáže zhojit.

Vrátil svůj pohled na bojiště.

Všichni Zolobové byli mrtví. Po Danielle ani stopy.

Sevřel rukojeť meče.

Za to je zabije. Všechny.

„Mise tvých přátel selhala kvůli tobě.“

Pavoučí královna zlobně syčela, zatímco Harherron nehnul ani brvou.

„Zemřeli. A teď zemřeš i ty,“ zaječela.

„To těžko,“ odvětil mírně Raiův šampion. „Ještě musím vykonat jednu věc, než zemřu. A tobě, královno, doporučuji, abys mě pustila. Jinak se se zlou potážeš.“

„To jsou tvoje poslední slova?“ zeptala se.

Harherron se usmál.

„Ne,“ řekl.

 

 

Příběh pro Vás píše Marek Dvořák.
Nejedná se o oficiální příběh autorů hry.