Epizoda 12 – Sebevražedný útok

 

Pavoučí královna se k němu beze slova otočila zády.

„Děti moje…,“ zvolala, ale tu se ozvala Danielle.

„Samozřejmě, že ho zabijeme!“ vyplivla.

Harherronova slova ji rozzuřila. Je to zásadový člověk, to je hezké. Ale ona nezemře kvůli cizím zásadám. Navíc tak nepochopitelným. Co je u všech siberských škeblí za problém oddělat o jednoho Chara-dinovce víc? A odporného nekromanta k tomu! Kdyby měla příležitost, udělala by to z fleku.

Pavoučí monstrum se otočilo na Pančochu, který pokrčil rameny a přikývl. Svého přítele respektoval, ale s radostí setne hlavu každému černokněžníkovi, jenž se mu postaví do cesty. Proč ne tomuhle?

„Tak zemřeš jenom ty,“ řekla pavoučice Harherronovi.

„Moje slovo platí,“ odvětil Raiův šampion.

Královna luskla prsty a šlahouny omotávající Pančochu a Danielle povolily. Válečník si okamžitě začal masírovat ztuhlé svaly. Čarodějce se rozklepaly nohy. Ještě cítila dozvuky předchozího boje a byla unavená. Něco ale vydrží; rozhýbá se a bude to dobré.

„Pojďte za mnou,“ poručila královna.

Danielle provrtala pohledem Harherrona, který nehnul ani brvou a tupě zíral před sebe.

„Proč, Harherrone?“

Obrovitý muž narovnal hlavu.

„Kdysi mi byl jako bratr,“ zašeptal. „To si ještě neříkal Sajonn…“

Danielle spadla čelist, ale to ji Pančocha chytil za ruku. „Pojď,“ pobídl ji.

Kouzelnici neušlo, že mrkl na svého druha. „Víru v Raiu, příteli,“ řekl potichoučku, ale to už se po nich pavoučice netrpělivě ohlížela a oni museli přidat do kroku.

Snad to bylo Sheraninými kouzly, snad podlehli nějakému triku či šalbě smyslů; zdálo se jim ale, že cesta hvozdem trvá celé dlouhé hodiny. Přesto si byl Pančocha jistý, že neušli víc než několik mil a kdo ví, jestli vůbec tolik. Zastavili až na široké mýtině, zdánlivě prázdné a opuštěné, ale všímavá kouzelnice okamžitě postřehla, že tráva je zde udupaná a skrz křoví vedou úzké cesty ven. Někdo sem chodí, a to často.

V prostředku stál košatý tlustý jilm. Tak obrovitý strom snad ještě neviděla. Zdálo se jí, že se kůra pohybuje. Když přišli blíž, s úděsem shledala, že po jejím povrchu lezou tisíce drobných pavoučků. Mnozí z nich vypadali jedovatě. Zacukala sebou a královna na své nelidské tváři vyloudila škleb.

 

 

„Bojíš se mých dětí? Dokud tu jsem, nemusíš. A teď nahoru.“

Nechápavě pohlédla k prvním patrům větvoví. Mezi nimi se k zemi snášela liána tlustá jako poctivé námořnické lano. Pančocha se na ni obratně vyhoupl ještě dřív, než dopadla na zem; Danielle skoro připadalo, že se chtěl pochlubit. Zaznamenal její pohled. „Jako dítě jsem rád lezl po stromech,“ řekl omluvně.

Zavrtěla hlavou – spíš ze zvyku, než že by se cítila tak nadřazeně. Pančocha je zvláštní. Tak trochu potřeštěný. Ale není to zlý člověk. I když ten jeho idealismus, ten může napáchat víc škod než rota zplozenců. Pevně se chytila a v mžiku ucítila, že je nějaká síla oba vytahuje nahoru. Dávala si dobrý pozor, aby se nedotkla kmene, tedy spíš pavoučků, ale vypadalo to, že se jí vyhýbají.

Vystoupali až do koruny stromu. Teprve teď si všimla, že zhruba uprostřed stojí velký dřevěný dům, chráněný před zvědavými pohledy případných vetřelců. Předtím o něm neměla ani tušení.

Něco jí na něm nehrálo. Tohle není obyčejný domeček na stromě, jaký si občas postaví schopnější venkovské děti.

Nikde nejsou hřebíky ani prkna.

Ten dům tu vyrostl. Jaký to zázrak bohyně Sheran…

Dveře visící na dřevěných pantech, na nichž rostl mech, se samy otevřely a odhalily tak vchod do až nepřirozeně rozlehlé místnosti. Přímo proti nim stál malý stoleček, u kterého studoval knihu nějaký starý muž v rudém rouchu. Danielle bylo povědomé a její teorie se rychle potvrdila.

„Jsem Vymítač,“ řekl místo pozdravu. „Času je málo, takže se nebudeme zdržovat. Tyto hvozdy jsou obklíčeny Chara-dinovým vojskem. Zde“ – ukázal prstem na široké, z lýka vyrobené, přesto nádherně barevné a jako papír hladké mapě – „táboří Sajonn. Je mocný, ale jeho vojska jsou početná, takže nemá

důvod bojovat v jejich čele. To se musí změnit. Pokud by jeho stvůry napadla Fairlightova Vládkyně osudu, jistě by jej zajímalo, co tu dělá. Je velmi ješitný, možná by dokonce toužil poměřit s ní své síly. Zvlášť když podcení situaci.“

„A co když nepodcení?“ vložil se do řeči Pančocha.

„Ale podcení. S kouzelnicí totiž nepůjdou skoro žádní vojáci. Bude to vypadat trochu jako sebevražedný útok – jen ona a hrstka Zolobů proti tisícovkám zplozenců. A jakmile jej spatříme, past sklapne a my na něj zaútočíme. V čele s tebou, Raiovče, pochopitelně. Chceš se dostat na západ, že?“

Danielle pobledla a Pančocha na něj zíral.

„A nějaký bezpečnější plán by nebyl?“ zeptal se.

„Ne,“ řekl Vymítač a na jeho obličeji se poprvé mihnul krátký úsměv. „Nachystejte se. Za dvě hodiny vyrážíme.“

Pokračování příště..

 

Příběh pro Vás píše Marek Dvořák.
Nejedná se o oficiální příběh autorů hry.