Epizoda 11 – Pak zemřeme

 

Když otevřel oči, nejprve si nevzpomínal, co se stalo. Pohled na Danielle jej ale rychle probral.

Byla svázaná. Ne, spoutaná šlahouny popínavých rostlin, tlustých a pichlavých, jež obmotávaly celé její tělo jako nestvůrní hadi. Z jejich dlouhých výhonů vykukovaly ven jen její útlé, holé paže a dlouhé vlasy.

Zachvěl se odporem a beznaději. Musí jí ihned pomoci! Jenže stejně jako ona, i Pančocha byl znehybněný. Ačkoliv zatnul všechny svaly, až mu vyskočil pot na čele a na krku naběhly žíly, nedokázal osvobodit ani pár prstů, natož se ze svého po lesních květech vonícího vězení vyprostit.

„K čertu!“ zaklel tiše.

Odpovědělo mu cupitání mnoha nožek.

„Tady ti žádný čert nepomůže, špehu,“ řekl melodický, příjemný hlas a Pančochu obestřel stín. Narovnal hlavu a spatřil toho nejbizarnějšího tvora, se kterým kdy zkřížil cestu.

Nejdřív si myslel, že před ním stojí nějaký zvlášť obludný pavouk. Mělo to tlustou, neforemnou, bachratou zadnici, z níž vylézalo šest chlupatých, dlouhých končetin. Jenže tam, kde pavoukům začíná hlavohruď, rostl této nestvůře lidský trup s končetinami. Hlavu to mělo podobnou člověku, alespoň co se tvaru týče; tvář však byla ohavná, s šedou kůží, hmyzími kusadly a prázdnýma, lesknoucíma se očima.

Pak si všiml nadouvajících se prsou a nitro se mu sevřelo studeným znechucením. Raio, ono je to žena; snad to dokonce kojí? Koho, u všech andělů? Zachvěl se, a ačkoliv už spatřil v životě mnoho odporností, přesto se mu zvedl žaludek, když si představil… Ne, ani to nevyslovovat, jinak na to nezapomene do konce života.

Podívala se mu do tváře a její výraz byl tak jiný, tak cizí, že kdyby mohl, okamžitě by utekl.

 

„Hnusní špehové,“ zasyčela. „Budete mluvit dobrovolně, nebo vás mám dát rovnou mučit?“

Chtěl jí odpovědět, ale došla mu slova a čelisti mu sevřela pichlavá křeč, nedokázal ze sebe vypravit ani hlásku, jen vyděšeně zíral na její kusadla a měl pocit, jako by mu už teď otvírala břišní dutinu a s mlaskáním se přehrabovala v jeho vnitřnostech.

„Nejsme žádní špehové, královno,“ ozval se hluboký hlas.

Harherron žije!

Štěstí, které jej zaplavilo, bylo stejně úlevné jako nečekané.

Tvor se obrátil někam dozadu, odkud se ozval hlas Raiova šampiona.

„Ne?“ zeptal se. „Kdo jiný než Chara-dinovi služebníci šeptají zde, v lesích bohyně Sheran, jeho tisíckrát prokleté jméno?“

„Ti, kteří jej nenávidí,“ odvětil klidně Harherron. „Ti, kteří mu přísahali válku, dokud budou živí. Ti, kteří zabijí každého zplozence, kterého uvidí, na potkání. Jistě se mezi takové také řadíš, Pavoučí královno.“

Přišla k němu blíž a začala jej – očichávat? Ohmatávat? Na rozdíl od Pančochy se však Harherron ani nehnul. Trpělivě snášel kontakt s tímto netvorem a beze strachu mu vracel svůj pohled.

„Ty jsi Vládce osudu,“ konstatovala. „Raiův Vládce osudu. Co tu děláš? Nevíš, že právě zde leží území Sheran? Že v těchto lesích, ačkoliv naši páni nejsou ve sporu, nemáš co pohledávat?“

„Se svými společníky jsem chtěl jen projít. Míříme do Gobliní soutěsky,“ vysvětlil.

„Co tam?“

„To,“ Harherronovi zablýsklo v očích, „je už jen a jen naše věc. Tobě, královno, musí stačit přísaha, že nic z toho, co podnikáme, není jakkoliv namířeno proti tvé paní Sheran. A já přísahám.“

„Vážně?“ zeptala se. „A co tu pak dělá Fairlightova palička? Kde je bůh zlata, tam se jistě děje nějaká nekalost.“

„Dluží mi to!“ Pančocha se konečně vzpamatoval. „Zachránil jsem jí život! Musí mě doprovázet.“

„Copak Fairlightovi stoupenci splácí své dluhy jinak než penězi?“ ušklíbla se.

„Mám svoji čest.“

Danielle se už probrala z bezvědomí a její hlas byl studený a tvrdý jako mramor.

„Ačkoliv k tobě chovám úctu, Královno, ani ty nemáš právo zpochybňovat váhu mého slibu!“

„Tu sice zpochybňuji,“ odvětila pavoučice, „ale je pravda, že spojení Chara-dina, Raiy a Fairlighta je tak nepravděpodobné, že se minimálně v tomto mohu spolehnout na vaše tvrzení. Pokud ale toužíte projít ke Gobliní soutěsce, nepodaří se vám to. Průsmyk vedoucí z lesa do hor je hlídán zplozenci. Lesy jsou plné vrahů. Nad korunami stromů létají prokletí jestřábi a pozorují každé šustnutí. Nikdy neprojdete.“

Harherron zavrčel a kouzelnice zavrtěla hlavou. „Vždycky je nějaká cesta,“ namítla.

„Je,“ tvor zkroutil kusadla v náznaku úsměvu. „Kdybych vyslala své děti, aby se na hlídače průsmyku vrhly, jistě by se v nastalém chaosu dokázala malá skupinka protáhnout, aniž by byla zpozorována. Ale to by stálo mnoho životů; a já své děti miluji, ač to u mého druhu není právě běžné.“

Nastalo krátké ticho.

„Co pro to budeme muset udělat?“ zeptal se opatrně Pančocha, který tušil, kam tato debata vede.

„Zabít mého nepřítele, jenž může za invazi zplozenců na naše posvátné území.“

„A tím je…?“

„Nekromant, který si říká Nespoutaný Sajonn.“

Pančocha si v duchu spočítal jejich možnosti. Buď budou souhlasit – nebo je královna předhodí svým dcerám a synům, aby je pozřely.

Byly to jednoduché počty.

Nadechl se.

„Ne,“ řekl pevně Harherron a Pančocha splaskl jako propíchnutý rybí měch.

„Pak zemřete,“ podívala se na něj královna.

„Pak zemřeme,“ přikývl Harherron.

 

Pokračování příště..

 

Příběh pro Vás píše Marek Dvořák.
Nejedná se o oficiální příběh autorů hry.