Epizoda 3 – Bohové chystají válku
Když se ráno setkali u Hlavní brány, Danielle nevycházela z údivu. A nebylo to příjemné překvapení.
Vedle Pančochy stál další muž, kterého nikdy neviděla. Stejně jako Pančocha, i on byl do pasu nahý a opásaný koženými řemeny. Na rozdíl od Pančochy byl ale mnohem mohutnější. Obrovité svaly měl poseté mnoha jizvami a na pažích a předloktích se mu jako hadi vlnily na Daniellin vkus až odporně vystouplé, jako prst tlusté žíly. Nedočkavě přešlapoval na místě jako gladiátor před utkáním. Široký meč, který se mu houpal u pasu, vypadal proti svému nositeli jako dětská hračka, jako když si otec hraje se synem na rytíře. Za jeho ramenem netrpělivě vykukoval charakteristický ocas, prozrazující dotek některého z bohů.
A Danielle tušila, čí vyznavač je tento hromotluk.
„Co tady dělá ten chlap?“ vyjela zostra.
Pančocha se zatvářil překvapeně a pokrčil rameny, ale než stihl něco říct, obr se ozval sám.
„Jmenuji se Harherron, čarodějko. Jsem Raiův Vládce osudu. Budu vaším společníkem, ale jen po nějakou dobu, neboť máme společnou část cesty, ale nikoliv cíl.“ Mluvil hlubokým, dunivým hlasem, a několik manželek obchodníků z okolí, jež doprovázelo své muže do města na trh, se po něm toužebně otočilo. Kupci nenávistně blýskli očima; na víc si netroufli.
Když promluvil, Danielle si uvědomila, jak velkou moc z něj cítí. Fairlighte! Tohle není žádný uslintaný žoldnéř. Skoro se jí rozklepala kolena, a to se jí nestávalo často. Ten člověk je nebezpečný; bude nutné si na něj dávat pozor.
„Na žádném dalším společníkovi jsme se nedohodli,“ zavrčela. Nechtěla tenhle spor vzdát tak snadno. A Harherron – teď už si byla svými pocity jistá – jí naháněl strach.
„Bude se nám hodit,“ odvětil Pančocha. „Je to věrný, spolehlivý voják. A má takovou sílu, že by se mohl utkat i s bohem. Půjdeme přes válečnou zónu; uvědom si to. Naše schopnosti nemusí stačit.“
„Trvám na to, abychom šli bez něj.“
Pančocha ji sjel netrpělivým pohledem. „Pojď se mnou, ženo. Něco ti musím ukázat.“
Než stihla odpovědět, prošel branou zpět do města a zabočil ke schodům, které vedly na hradby. Hlídali je dva ozbrojenci; sotva však spatřili Pančochu a jeho společníky, hluboce se uklonili. Pančocha se vydal nahoru. Danielle čekala, že se obr nacpe za ním, ale Harherron jí dal přednost: „Až po vás, krásná čarodějko.“
Skoro ztuhla. Nečekala tak laskavé, dvorné gesto od muže, který se evidentně živí lámáním kostí.
Hradby Města dobrodruhů byly vysoké a mohutné. Nahoře mohlo vedle sebe kráčet osm mužů, a přesto by se nemačkali, a proud farmářů a trhovců mířících do města se z takové výšky proměnil v nesourodou směs barevných teček.
Ráno bylo překrásné. Azurové nebe nezastínil jediný mráček. Na moři se lenivě pohupovaly rybářské čluny i válečné veslice a plachetnice včetně posledních Fairlightových vynálezů, dvou gigantických hulků městské flotily. Nádherný den na nádherném místě.
„Zhluboka se nadechni,“ řekl Pančocha.
Danielle poslechla a nechala svými magickými schopnostmi posílit své smysly. Náhle ji do nosu uhodil pach spáleniny. Něco hoří. Něco velkého. Ale kde? Není vidět kouř… ale ano. Tam vzadu, na jihu.
„To je Země temnoty,“ řekl Pančocha. „Chara-dinovo území. Neustále se rozrůstá. Ještě před měsícem bys klidně došla až do Velelesa, teď už je nemožné projít bez toho, aby si tě všimli jeho zvědové a monstra. Temný chystá mohutný útok. Ty nárazové zteče, kterým jsme čelili v posledních měsících, byly jen zkouškou naší obrany. A víš ty co? Selhává. Podívej, kolik vidíš Nižších andělů?“
Danielle se rozhlédla. Andělé, již v podobě krásných žen hlídkovali na hradbách, byli nepřehlédnutelní; napočítala jich pět a vyslovila to.
„Pět!“ Pančocha zakroutil hlavou. „Pamatuji doby, kdy jich tu ve dne v noci stálo dvacet. A co plamenometné věže? Jen minulý týden jsme přišli o tři, stavitelé stihli znovu vybudovat jedinou, a i tu ještě musí dokončit. A teď se otoč a podívej se na sever.“
Ani jej nemusela poslechnout, sotva promluvil, ucítila moc, jež přicházela s větrem přes moře směrem od Ohnivých hor. Dornodon nás provokuje, uvědomila si. Ukazuje svoji sílu. A my nic neděláme.
„Zanův indikátor sílí,“ vydechla. „Tedy je pravda, cos říkal. Bohové se chystají na válku!“
„A my tu klábosíme a marníme čas!“ vyštěkl Pančocha. „Už jsme mohli být míli odsud. Ještě něco potřebuješ vědět, ženo? Nebo máš pocit, že nepotřebujeme pomoc? Harherron zde není, aby tě provokoval k hloupým otázkám. Bez něj by naše cesta mohla skončit až příliš brzy.“
Danielle se na obra otočila, ale Raiův šampion nehnul ani brvou a směle se jí díval do očí, až sebou trhla.
„Dobře,“ odsekla. „Ať je po tvém. Tvůj přítel může jít s námi.“
Obr se praštil pěstí do hrudníku, až to zadunělo. „Nezradím tě, čarodějko. Než se naše cesty rozdělí, zjistíš, jak dobří a spolehliví jsou Raiovi oddaní. To ti přísahám.“
Pokračování příště..
Příběh pro Vás píše Marek Dvořák.
Nejedná se o oficiální příběh autorů hry.
