Epizoda 2 – Podivné spojenectví
„Nechci žádné peníze,“ pronesl pomalu Pančocha.
„Ale já ti dlužím za svůj život!“ nechápala Danielle Wildrose. „To mi chceš říct, že to necháš jen tak, zadarmo?“
„Jsem Raiův stoupenec, a my zlato ke štěstí nepotřebujeme,“ načepýřil se válečník.
„Tak je rozdej chudým a nemohoucím,“ navrhla Danielle. „Tvůj bůh bude určitě blahem bez sebe. Je tak nezištný, tak šlechetný…!“
Pančocha si nevšímal ironie v jejím hlase, jako si býk nevšímá mouchy. Tohle jej nemohlo rozhodit. Navíc už měl plán, a to dobrý. Co je skutečně důležité? Určitě ne dukáty, těch si Fairlight vyčaruje, kolik chce. Jediné, co teď zachrání Město dobrodruhů, je jeho mise – a pomoc čarodějky by se zatraceně hodila. Navíc tak krásné…
Ale na její roztomilou tvář Pančocha nesmí myslet. Ta žena může být tím, co rozhodne, zda uspěje, nebo zda selže. Snad ji dokáže přesvědčit.
„Jak jsem už řekl, po majetku netoužím. Svůj dluh si přesto vybírám. Chci, abys mi pomohla v mém vznešeném úkolu. Meč možná nebude stačit, tvoje čáry ale můžou zachránit tohle město!“
„Vy, Raiovi bojovníci, jste vždycky tak plní ideálů, až z toho normálnímu člověku naskakují vředy,“ odplivla si Windrose. „Co máš za vznešený úkol? Nech mě hádat. Raiovým nekonečně dobrotivým šampionům upadá zábava a tebe poslali pro víno?“
Pančocha se zamračil. Proč si z něj Wildrose pořád utahuje? Nechápe, že to myslí vážně? Zkusil to jinak: „Pokud nejsi slepá, jistě chápeš, že naše strana prohrává.“
„Myslíš tím Raiovce? Nedivím se, pokud jsou všichni tak nekonečně bystří jako ty.“
„Ne,“ potřásl bojovník hlavou. „Myslím tím nás všechny. Nás, jež vyznáváme bohy dobra, nebo alespoň neutrální bohy. Raiu, Fairlighta, Tharra, Elenois, Rhatta nebo Sheran. Možná i Bufu, ale ať umřu rudou smrtí, jestli rozumím jeho úmyslům. Nesměj se, já vím, že nejsem žádný kněz, ale prostý voják. Zatímco se v tomhle městě rveme o to, kdo je důležitější, Chara-din, Leah a Dornodon rostou do síly. Copak jsi neviděla Zanův indikátor? Jak dlouho bude trvat, než jeho moc dosáhne až k nám? A to není to nejhorší. Co ti zplozenci, kteří tě napadli? Nemáš pocit, že jich na naše hradby buší stále víc? A teď už se jim podařilo dostat dovnitř! Co když to zopakují?“
Danielle vypadala – možná trochu proti své vůli – zaujatě. Přesto v jejím hlase zněla skepse: „A co ty s tím uděláš, ó mocný vládce osudu? Postavíš se třem bohům zla? A plánuješ to postupně, nebo je posvačíme všechny naráz? Možná to druhé, ať stihneme zítra oběd, co říkáš?“
„Ne. Nejsem blázen, abych se postavil bohům. Půjdeme do Gobliní soutěsky a najdeme tam Daes Mo´ranovu sekeru.“
„O tom artefaktu jsem slyšela,“ kouzelnice zkřivila vrásky v usilovném přemýšlení. „Ale nechápu, k čemu nám bude?“
„Předáme ji králi Boraxovi, který mě tímto úkolem pověřil. Sekera jediná dokáže zničit Chara-dinovu Dimenzní bránu.“
„Žádná Dimenzní brána neexistuje. Možná kdysi, v minulosti. Ale nikdo žádnou neviděl už roky.“
„A nebo existuje, ale neví to každý. K čemu by prostým lidem bylo vědět, že se armády zrůd z cizích světů zhmotňují pár týdnů cesty odsud? Jen by hůř spali.“
„Cože?“ Danielle vypadala otřeseně a její maska sebejistoty zmizela jako uhlík v kaluži. „Ty mi tvrdíš, že Chara-din postavil Dimenzní bránu? Proč to nevím? Fairlight by mi jistě seslal znamení.“
„Asi má moc práce s utrácením všech těch dukátů, co jich stvořil.“ Nyní měl navrch Pančocha. „Tak jako tak, od tebe chci jedinou věc. Půjdeš se mnou hledat Daes Mo´ranovu sekeru? Nebo odmítneš splatit svůj dluh? Nebyl bych překvapen,“ dodal s dobře odměřenou dávkou opovržlivosti.
Danielle zbledla vztekem. „Dávej si pozor, koho urážíš, ty sprostý řezníku,“ zavrčela. „O tom, jak splatím dluh, rozhodnu jen já a Fairlight.“
„Aha, takže se na něj vymluvíš.“ Pančocha sám nechápal, kde se v něm bere jeho drzost. S ženami vždycky jednal dvorně a galantně. Za to může ta čarodějka! Vyprovokovala jej. Tak krásná, a přitom tak neuctivá. A její čest? To se ještě uvidí, ale Pančocha by na ni nevsadil ani střenku od tupého nože.
Danielle sáhla do záňadří a vylovila nějaký podivný předmět – průzračnou, skleněnou kouli. Pohladila ji a něco zamumlala, zřejmě zaklínání. Najednou rozšířila oči a zaječela bolestí. Koule jí vypadla z rukou a nebýt nadlidské hbitosti Pančochy, který ji těsně nad zemí chytil, roztříštila by se na kusy.
„To je věštecká koule?“ zeptal se. „Co ti ukázala?“
Čarodějka mu ji vyškubla z rukou. „Nesahej na ni!“ vzkřikla zlobně.
„Kdybych na ni nešahal, mohli bychom ji tak leda smést na lopatku.“ Ženy jsou zvláštní tvorové, napadlo jej. Ne poprvé, ne naposledy.
Danielle Wildrose se na něj podívala. „Budu tě muset ještě naučit slušnosti. Příležitostí na to se najde dost. Až zítra kohout zakokrhá, očekávám tě u Hlavní brány. Vydáme se na cestu.“
Pokračování příště..
Příběh pro Vás píše Marek Dvořák.
Nejedná se o oficiální příběh autorů hry.
