Epizoda 1 – Nezvaní návštěvníci
Už se stmívalo, když se Čtvrtí pokroku rozezněly tlumené kroky, jež mířily ze čtvrti Věčného slunce směrem k hradbám. Zkušený zálesák či mág s citlivými smysly by okamžitě poznal, že se jedná o statného muže, neboť jeho váha rezonovala kočičími hlavami. Uměl našlapovat potichoučku jako šelma, ale právě teď spěchal. Když přešel na prostředek ulice, který osvětlovaly Fairlightovy čarovné lampy, konečně mu bylo vidět do tváře.
Muž měl zjizvený, přesto sympaticky klidný obličej. Nyní bylo patrné, že je do půlky těla nahý, jen zčásti kovové, zčásti kožené chrániče kryly jeho ramena a předloktí. Na zádech měl připevněný štít a jeho prsty tančily po jílci meče houpajícímu se na opasku.
Podvečerní ticho náhle prořízlo zavřísknutí, jež se ozvalo z vedlejší uličky. Dosud zamyšleně se tvářící muž zablýskl očima a rozběhl se. Ještě není čas volat o pomoc. Možná je to jen zloděj. Nebo některý z lehkomyslných Fairlightových alchymistů špatně navážil přísady a lektvar mu vybuchl pod rukama.
Když doběhl do ústí uličky, pochopil, jak krutě se mýlil.
První, co uviděl, byla křičící žena, nádherná žena s vlasy v barvě slámy, oděná v zelených šatech, překrásná jako ráno v horách. Ucítil nevtíravou vůni parfému. Raio, co to…
Ze stínů se za ženou vylouply dvě rohaté postavy. Ničiví mamelukové! Nestvůry vypadaly jako lidé, ale na jejich prstech rostly dlouhé drápy a z úst se jim po hadím způsobu míhaly ohyzdně dlouhé, fialové jazyky. Co tu dělají? Jak se sem, u všech písečných draků, dostaly? Musely přelézt přes hradby, nebo snad nějaká temná Chara-dinova magie?
Teď není čas klást si otázky. Jednou rukou strhl ze zad štít, druhou tasil meč a zatočil s ním. Mamelukové jej spatřili a rozběhli se směrem k němu. Však jim ta žena nikam neuteče! Ještě mají celou noc, aby rozpoutali v ulicích města masakr. Kvůli tomu sem přišli a to také udělají.
Muž se hlasitě zasmál. „Jsem Pančocha, Raiův vládce osudu!“ zvolal a zvedl čepel k nebi.
„Brzy budeš jen další mrtvola,“ zaskřípal jeden z mameluků protivným hlasem.
„To se ještě uvidí, kdo z nás ochutná jako první hlínu,“ odsekl Pančocha. „Tak pojďte, bastardi! Má ocel už pláče žízní.“
Jeden z mameluků na něj okamžitě zaútočil. Pančocha bleskurychle uhnul, monstrum na něj ale dál doráželo. Druhý mameluk odskočil bokem, jeden krok, další, ale Pančocha už chápal, co se děje. Chtějí jej sevřít mezi sebou, aby se mu dostali na nekrytá záda! Raio, stůj při mně! Jsou mnohem silnější, než bych čekal, a ďábelsky chytří…
Temné mraky náhle proťal paprsek světla a zamířil na jednoho z mameluků. Chara-dinův netvor vyprskl sliny a zkroutil se v bolesti. Nohy jej přestaly nést a spadl na zem. Pančocha uslyšel zaklínání. Překvapením málem zapomněl bojovat, ale pracka prvního nepřítele, jež těžce udeřila do jeho štítu, jej probudila. Jenže teď už je to jeden na jednoho. Pančocha vítězně zařval a naznačil mohutný sek. Mameluk spadl do pasti a v předtuše útoku na hlavu zkřížil před obličejem svá tvrdou kůží porostlá předloktí. Pančocha v poslední chvíli změnil směr rány a bodl monstrum do hrudníku. Do vzduchu vystříkla hustá, tmavá krev. Raiův šampion rychlým trhnutím vysvobodil svou zbraň a znovu se napřáhl, tentokrát doopravdy. Zraněný mameluk se už nedokázal bránit a jeho hlava spadla s dutým žuchnutím na kamenný chodník.
Pančocha se ohlédl. Pochroumaný nepřítel zmizel. Musí upozornit stráže, aby jej zkusily vypátrat a ulovit. Boj byl krátký, přesto se cítil unavený. Raio, málem jsem dnes zemřel! Právě tady, ve Městě dobrodruhů, na nejbezpečnějším místě kontinentu, zatímco kolem něj usínají ve svých domech desítky nevinných lidí!
Ohlédl se po ženě. Pokud má trochu rozumu, už dávno utekla.
Jenže se opírala o zeď domu, prsty spletené dohromady, a ztěžka oddechovala, jako by právě dokončila nějaké obtížné kouzlo…
Mág, nebo spíše čarodějka. Teprve teď si uvědomil, jak krásná vlastně je. Snad vtělení jednoho z Raiových andělů? Kam jdou jejich duše poté, co těla padnou na bitevním poli? Musí to být anděl. Kdo jiný by jej tak zmámil? Takovou ženu ještě nikdy nepotkal…
„Děkuji ti za záchranu,“ řekla čarodějka bezbarvým hlasem. „Jistě ti dlužím odměnu…“
Pančocha zčervenal, ale žena sáhla do vnitřní kapsy svých šatů a vytáhla těžký měšec.
„Dám ti hromadu zlatých dukátů…“
Hromada zlatých dukátů. Oslabující kouzlo, přicházející s paprskem nepřirozeně žlutého světla. Pančocha začínal chápat, s kým má co do činění, a při tom pomyšlení jej zamrazilo až do morku kostí.
„Kdo jsi?“ zeptal se.
„Jmenuji se Danielle Wildrose a jsem Fairlightův vládce osudu,“ odvětila žena a Pančochovi se svěsila ramena.
Fairlightův… Fairlightův… Fairlightův.
Ačkoliv byl statečný jako pět mužů a měl sílu poloboha, Raiův šampion v duchu proklel krutý osud, který si na něj připravil tak cynický žert…
Pokračování příště..
Příběh pro Vás píše Marek Dvořák.
Nejedná se o oficiální příběh autorů hry.
