Historie Ghally aneb vznik Wastelands

Zdravím všechny Wastelandery. Dovolte, abych vás seznámil s tím, co jsem při svých pátráních našel v kronikách Ghally. Konkrétně se jedná o dobu ještě předtím, než se z ní stala Pustina (Wastelands). Takže se pohodlně usaďte a s chutí do toho.

Na začátku našeho příběhu byla krásná země zvaná Ghalla. Tehdy zde existoval přírodní řád, nic jiného. Žádný člověk ani jiný tvor nezasahoval do tohoto posvátného řádu. Jen si představte krásnou přírodu fungující v  rovnováze. Byly zde lesy, nádherné louky, divoké řeky a vodopády, obrovské skalní útvary a vše bylo v naprosté harmonii. To by ale nebyl člověk, aby se nezačal snažit o narušení přirozeného řádu. Našli se tací, kterým se tento poklid zdál příliš poklidným a chtěli se dostat k moci a nastolit svůj vlastní řád. Tito lidé mezi sebou začali přeměřovat své síly, zpočátku se jednalo o fyzické síly, potom se některým jedincům podařilo ovládnout i síly psychické. Jednalo se o zrod magie jako takové.

Magie byla na začátku své cesty ještě nevinná, jednalo se o pouhé šálení smyslů, mámení a podobné efekty. S léty používání se stávala silnější a také vražednější. Po několika generacích využívání už měla dostatek síly na to, aby dokázala kolem sebe rozsévat zkázu a smrt. Plameny šlehající z rukou, elektrické výboje a morové rány. I toho byli ti zdatnější schopni. Na druhou stranu se našli i dobří lidé, kteří dokázali užívat magii ku prospěchu. Naučili se léčit a obnovovat, zpříjemňovat život sobě i svým druhům. Tito spolu soupeřili mnoho a mnoho staletí, až z nich zůstalo jen pár nejsilnějších.

Jednou z nich byla také Sheran. Ta vždy tíhla k přírodě, respektovala ji a vážila si všech jejích darů. Milovala veškeré bytosti, které obývaly tehdejší Ghallu, život pro ni byl tím nejdražším. Svou magii využívala pro dobro. Starala se o zvířata, stromy, zkrátka o veškerý život. Jednoho dne neznámý lovec postřelil dlouhým lukem statného jelena, který byl strážcem lesa, kde Sheran žila. Jelen pomalu umíral v jejím náručí a Sheran zoufale plakala, protože věděla, že ho nedokáže svou magií uzdravit, bylo příliš pozdě. Zželelo se jí nad jelenem a nabídla přírodě svůj život namísto života jelena. Příroda její nabídku přijala, jelen se uzdravil a odklusal po svých. Sheran však nezemřela, místo toho si ji život společně s přírodou zvolili za svou vyvolenou. Tehdy Sheran vstoupila na nebesa, stala se bohyní života a matkou přírody a jako první získala nesmrtelnost.

Aby vše zůstalo v rovnováze, žádala si smrt také svého boha. Zalíbil se jí jeden muž, jmenoval se Leah. Leah byl zkušeným černokněžníkem, věnoval se studiu nejtemnějších druhů magie a nejvíce se zajímal o nekromancii. Jako malý chlapec přišel o svého mladšího bratra, který spadl ze skály, když si spolu venku hráli a skotačili. Dával si to za vinu, proto toužil přivést svého bratra zpět k životu. Celé dětství strávil ponořen v knihách. Aby se toho dozvěděl co nejvíce, v dospělosti vstoupil do cechu čarodějů. Tam však vládla přísná pravidla ohledně užívání magie a to Leaha brzdilo v rozletu. Měl přístup ke spoustě knih a svitků a potají začal provádět pokusy na mrtvých. Jednou, když připravoval bratrovo zmrtvýchvstání, udělal chybu v přípravě kouzla a mohutná exploze ho roztrhala na kusy. A to byla ta pravá chvíle pro samotnou smrt, která za ním přišla se svou nabídkou. „Mocný čaroději, chceš znovu žít? Chceš se stát nekromantem, získat nesmrtelnost a vládnout podsvětí? Tvých služebníků se bude bát i samotná Sheran. Budeš mít k dispozici neomezené množství zdrojů pro své experimenty. Staneš se pánem smrti.“ Leah, který netoužil po ničem jiném, než znovu žít, neváhal ani vteřinu a nabídku přijal. Obětoval svou duši a tím se stal právoplatným bohem smrti a vládcem podsvětí.

Život a smrt měli své ochránce, své bohy. Zanedlouho se ozvala válka, která tu byla odjakživa. Živil ji především člověk, který má touhu po válce zakořeněnou ve svém nitru. Sváry a válčení tu byly vždy, chyběl jim však zástupce fyzické podstaty. Ti nejudatnější a nejsilnější válečníci usilovali o toto privilegium. Odehrála se spousta krvavých bitev, padlo nesčetně válečníků, válka se ale stále nerozhodla pro žádného z kandidátů.

Jednoho dne se přihodilo něco strašlivého. Kovář, který byl v širokém okolí dobře známý, přišel o svou ženu a děti. Všechno se to stalo v tu chvíli, kdy byl ve své kovárně a pracoval na meči pro významného zákazníka. Do jeho domu mezitím vtrhla banda hrdlořezů a požadovala všechny cennosti. Žena kováře však odmítla cokoliv vydat a postavila se jim. Byl to strašlivý boj, kovářka křičela z plna hrdla, aby zavolala manžela na pomoc. Do Leahovo podsvětí s sebou stihla vzít ještě dva útočníky, než ji zákeřně bodl dýkou do zad další z hrdlořezů. Děti křičely také, dokud jejich život nevyhasl. Kovář do domu vběhl až poté, co bylo po všem. Spatřil zbylých pět mužů, kteří zrovna prohledávali dům v touze po pokladu. Při pohledu na mrtvá těla své rodiny se kováři zatmělo před očima, najednou viděl rudě. Ohnal se svou obří dvoubřitou sekerou a přepůlil v pase dva z útočníků. Tryskající krev mu potřísnila obličej a v tu chvíli se ho zmocnila ještě větší zuřivost a touha po krvi. Další dva útočníci se na něj okamžitě vrhli, poslední se dal na útěk. Kovář útok odrazil, sekeru zatnul do těla soupeři po své levici, ani se neobtěžoval sekeru vytáhnout. Pravou rukou chytil druhého soupeře pod krkem, levou rukou mu zlomil ruku třímající dýku. Útočník začal křičet bolestí a kovář ho povalil na zem. Poté vytáhnul sekeru z bezvládného těla, šlápl nohou na hruď křičícího útočníka a mocným švihem mu usekl hlavu. Teď už zbýval jenom ten, který utekl. Kovář neotálel a vydal se za ním.

Protože se všechno odehrálo tak rychle, nezískal poslední hrdlořez velký náskok, stále byl na dohled. Kovář běžel ze všech sil, poháněla ho touha po pomstě a až nelidský hněv. Vzdálenost mezi nimi se začala rychle zkracovat. Čím blíž byl kovář ke svému protivníkovi, tím rychleji běžel. Když už byli od sebe jen asi deset metrů, mrštil kovář sekerou a ta se zasekla nepříteli do hlavy. Lupič okamžitě strnul a padl mrtvý k zemi. Kovář k němu doběhl, vytáhl svou sekeru a začal šíleně sekat do mrtvoly. Sekal snad celou věčnost, z lupiče zůstaly jenom cáry. Všude byla krev, zbytky vnitřností a masa. Poté kovář s pláčem upadl na zem, kde ležel dobrou půlhodinu. Cítil prázdnotu, hněv a beznaděj. V duchu všechny proklínal, chtěl se pomstít celému světu.

Tuto událost od začátku sledovala válka, proto se rozhodla, že toho využije. Připlížila se ke kováři utápějícím se v beznaději. „Kováři, nemohla jsem přehlédnout tvé neštěstí,“ zašeptala. Kovář zvedl hlavu a zahlédl jen něco jako stín. „Nabízím ti způsob, kterým se můžeš celému světu pomstít přesně tak, jak si přeješ. Staneš se nesmrtelným, budeš mít neomezenou sílu a moc. Pod tvým velením bude největší armáda světa, kterou rozdrtíš všechny své protivníky. Vyhraješ všechny války světa, tvou rukou padnou tisíce a tisíce válečníků. Staneš se bohem!“ šeptala mu do ucha, poslední slovo zakřičela. Muž byl tak zaslepený hněvem, že nabídku okamžitě přijal. Od té doby je bohem války bývalý kovář jménem Tharr.

Války vedené Tharrem začaly měnit celý svět. Všude byla jen nenávist a hněv, fyzické konflikty a sváry. Svět toužil po lásce a duševnu. Tehdy se na scéně objevila krásná dívka Elenios. Láska pro ni představovala naprosto všechno. Byla šíleně zamilovaná do jednoho chlapce ze sousedství. Ten ji však lásku neopětoval, miloval jinou. V zoufalství z nešťastné lásky se Elenios uchýlila k magii. Očarovala svého vyvoleného, cílem bylo, aby ji začal milovat. To se podařilo, ale její milovaný přišel o rozum. Stal se pouhým bezduchým sluhou, udělal pro ni naprosto všechno, co jí na očích uviděl. Zpočátku byla Elenios šťastná, nemohla se chlapce nabažit. Postupem času ale přišla na to, že se láska nemůže vynutit, a pokud ano, platí se za to děsivá cena. Sžíralo ji svědomí dnem i nocí, už nebyla šťastná. Marně hledala kouzlo, kterým by zvrátila to, co spáchala. V hlavě jí začala růst myšlenka. Ta myšlenka každým dnem sílila, až Elenios přišla na to, jakým způsobem napraví svou chybu. Rozhodla se obětovat se pro svoji lásku. Vytvořila kouzlo tak mocné, že dokázala zvrátit původní očarování svého milého. Daní za toto kouzlo bylo uvržení do zapomnění. Přišla o veškeré vzpomínky na svého drahého.

Tento případ zpočátku lásku rozhněval, závěr ji však dojal natolik, že povznesla Elenios do stavu nesmrtelnosti a zvolila si ji za svou bohyni. Elenios se stala bohyní lásky a duchovna, zaplnila prázdné místo po všech těch válkách a tyranii a opět zavládla ve světě rovnováha.

Po staletí se této rovnováze v Ghalle dařilo. Ano, existovala smrt, ale té oponoval život. Existovaly války, protikladem však byla krásná Elenios. Po každé smrti vznikl nový život, po každé válce vzplála nová láska. Tomuto řádu však nebylo souzeno, aby vydržel navěky. Samozřejmě to byl člověk, kdo se opět projevil jako chamtivý a nenasytný tvor.

Fairlight byl mazaným obchodníčkem, pro kterého existovaly jenom peníze. A ty se snažil získat nejen nepoctivým obchodem, ale také využíváním magie. Když zrovna neprodával svoje nekvalitní zboží a švindly, věnoval se ve své laboratoři alchymii. Netoužil po utrácení peněz, měl jenom obrovskou potřebu vlastnit je. Střádal a střádal, kradl a kradl. Peníze se mu množily neuvěřitelnou rychlostí, pořád jich však neměl dost. Vypráví se, že se mu dokonce podařilo přeměnit obyčejný kámen ve zlato.

Dodnes se pořádně neví, co se přesně stalo v jeho laboratoři. Někteří tvrdí, že se z toho množství zlata pomátl. Jiní zase říkají, že vyměnil svou duši za zlato. Jedno je však jisté, zemřel za záhadných okolností. Fairlighta jednoho dne našli mrtvého v laboratoři. Ležel na zemi, ale nebyla to mrtvola člověka, byla to zlatá socha v životní velikosti. Lidé rozhodli, že sochu postaví na náves a že bude všem připomínat, kam až může chamtivost zajít. Každý den chodili místní i přespolní k soše, někteří z nich se u ní začali modlit a uctívat ji. A tak se Fairlight díky své slepé touze a nenasytnosti nakonec stal bohem hamižnosti, zlata a pomatenosti.

Ghalla získala svého pátého boha a kromě Fairlighta měl každý svůj protějšek. Lidé začali propadat touze po bohatství. Okrádali své bližní, loupili a začali pro zlato i vraždit. Ve stejnou dobu nám snad samo nebe seslalo poutníka se smyslem pro pořádek, jmenoval se Raia. Byl to sympatický muž ve středních letech, přirozená autorita. Kamkoliv přišel, tam zavládl řád. Nepoužíval násilí, byl přesvědčivý a vycházela z něj jakási uklidňující aura. Putoval dům od domu, ves od vsi a všude šířil klid a mír. Lidé se začali vracet ke svým původním hodnotám, už netoužili po zlatě a bohatství. To se však nelíbilo mocným. Pokud bude všude mír, nebudou moci vykořisťovat ostatní a vydělávat na nich. Proto se rozhodli najmout na Raiu úkladného vraha.

Jako obvykle putoval Raia krajinou a navštěvoval každý dům, který měl po cestě. Když už chtěl opustit malou vesničku a vydat se dál, všiml si nenápadného domu u lesa. Vydal se k němu a vstoupil dovnitř. Byla zde tma, zdál se neobydlený. Když se ve dveřích otočil k odchodu, ucítil šílenou bolest v zádech. Skrz na skrz jím prošel dlouhý meč, z břicha mu trčela čepel. Cítil, jak z něj vyprchává život a padl na kolena. Roztáhl paže a vítal svůj předčasný konec. Vrah vytáhl meč z jeho těla, bolest byla nesnesitelná a všude byla rázem spousta krve. Raia padl obličejem k zemi. Náhle se objevilo světlo tak ostré, že zmizel svět kolem. Ve světle se začala rýsovat postava, byl to padlý Raia. Hlavu měl skloněnou, poté se podíval na svého vraha. Oči mu zářily intenzitou slunečních paprsků. Zabiják měl nutkání dívat se mu do očí tak dlouho, až mu paprsky vypálily zrak, poté všechno zčernalo a on cítil jenom bolest a lítost nad svým činem. To samé se později stalo i lidem, kteří si vraha najali a Raia tímto nastolil pořádek a získal nesmrtelnost. Stal se bohem světla, spravedlnosti a pořádku.

Tato šestice bohů vládla v naprosté harmonii bez jakéhokoliv narušení. Konečně se zdálo, že je vše tak, jak má být. Léta plynula a zemi se dařilo. Postupem času se stala Ghalla rozmanitější, na svět přišla spousta nových tvorů a rostlin. Někteří této době dokonce říkávali Zlatý věk.

Jednoho večera, když zuřila největší bouře, kterou jsem za celý svůj život viděl, se narodil chlapec. Dornodon dospíval nezvykle rychle, za to vděčil nejen vysoké inteligenci, ale také své houževnatosti a touze po znalostech a poznání. Zajímal se téměř o všechno. Studoval přírodní vědy, historii, věnoval se také magii a zdatně ovládal umění boje. Na co sáhl, to se mu dařilo. Dokud měl před sebou výzvy a dokud bylo co objevovat, byl spokojený. Výzev ubývalo a chlapec se začal nudit, protože už neměl překážky ke zdolání. Poté přišla ona kacířská myšlenka, Dornodon zatoužil stát se bohem.

Od té doby nemyslel na nic jiného. Hledal ve starých knihách a spisech, hledal v knihovnách cechů čarodějů, nikde však nebyla informace o tom, jak by se mohl stát bohem. Byl odkázán pouze sám na sebe, podle toho se také zařídil. Začal s extrakcí životní energie z hmyzu a rostlin, pokračoval s experimenty na menší i větší divoké zvěři. Věřil, že vhodnou kombinací všech těchto energetických složek vytvoří božskou manu, esenci nesmrtelnosti. Ještě ale neměl všechny přísady, chyběla životní energie člověka. Netrvalo dlouho a našel dobrovolníka. Jednalo se o žebráka, kterého potkal za místní hospodou. Nasliboval mu jídlo a nocleh za účast na nevinném pokusu.

Napřed muže omámil slabým jedem, který mu dal do pití a poté ho přenesl do své pokusné místnosti. Položil ho na velký stůl, připoutal mu ruce i nohy a extrakce mohla začít. Dornodon nahlas četl magickou formuli a kdyby nebyl pod střechou svého domu, všiml by si, jak se nad ním stahují temná mračna. Pokračoval ve čtení, v místnosti se ochladilo a žebrák sebou začal házet. Probral se nějak brzo, pomyslel si Dornodon. Poté začal muž křičet takovým způsobem, až Dornodonovi tuhla krev v žilách, ale stále nepřestával číst.

Všichni bohové Ghally museli mít v tu chvíli na starosti jiné důležité záležitosti, protože kdyby byli svědky této zvrácenosti, okamžitě by zakročili. Tady se dělo něco nepřirozeného a proti všem pravidlům, psaným i nepsaným. Dornodonovi se podařilo extrahovat životní energii žebráka, smísit ji se zbytkem složek a aplikovat ji na sebe. Náhle se objevilo ostré světlo. Došlo k explozi bez jakéhokoliv zvuku, která rozmetala vše v místnosti a z Dornodona nezbylo vůbec nic. Po chvíli se vrátilo ono světlo, které s sebou přineslo i Dornodona. Už se nejednalo o smrtelníka, ale o nesmrtelného boha.

 

Temná mračna, která se stahovala nad domem, se nyní objevila i na více místech Ghally. Byla to předzvěst něčeho velkého a vůbec ne dobrého. Zločin proti lidskosti, který Dornodon spáchal, uvolnil síly tak mocné, že nad nimi neměli kontrolu ani samotní bohové. Ghalla se zlobila, a proto následoval krutý trest. Z mraků padal déšť tak kyselý, že vše umíralo při kontaktu s ním. Sluneční svit svou silou spaloval všechno, co se před ním nedokázalo skrýt. Na některých místech byla pro změnu taková zima, že všechno v okamžiku zmrzlo. Vál vítr takový, že bořil domy a chrámy a vyvracel stromy i s kořeny. Obrovské a mocné blesky udeřily do všeho, co se jim namanulo. Všechna voda se vylila z oceánů a moří, z řek a potoků a valila se celou zemí a zanechávala za sebou spoušť. Země se třásla a začala uvolňovat radioaktivní záření v obrovské míře. Všechen život začal pomalu umírat. A ten, kdo nezemřel na následky ozáření, zmutoval. Na závěr došlo k sopečným erupcím a celou Ghallu zahalil kouř a popel.

Takhle vypadal konec světa. Z toho, co ještě zbylo, se stala Pustina, Země PřeživšíchWastelands. Možná si pokládáte otázku, jakou roli v tomto příběhu hraju já. Jsem jen starý poutník, který získal nesmrtelnost dávno před všemi bohy.  Málokdy zasahuji do záležitostí ostatních, jsem v podstatě tichý pozorovatel. Ti, kteří se mnou přišli do styku, mi přezdívají Bufa, tajný bůh. Ano, byl jsem to já, kdo uvrhl Chara-dina do vyhnanství a uvěznil ho tam. To už je ale jiný příběh…

 

 


Zdeněk „Pérák“ Duchek (redaktor)
Wastelands ho zasáhly jako malého chlapce, z kterého postupem času vyrostl. Ovšem myšlenky a vzpomínky na Zemi Přeživších ho neopustily ani v průběhu mnoha let. A když se dozvěděl, že jsou Wastelands zpět, neváhal a opět se vydal do nehostinného světa za novými dobrodružstvími. Rád hraje složitější konstrukce, někdy se ale jedná o takové kombinace, že jaderná fyzika vedle nich vypadá jako dětská hra a pravděpodobnost úspěchu se blíží nule.

 

Komentáře

One thought on “Historie Ghally aneb vznik Wastelands

Comments are closed.