Epizoda 9 – Stíny pralesa

 

 

Dobrá nálada ji přešla, sotva se zanořili do stínů pralesa.

To, co z vrcholků hor vypadalo jako malebný lesík, se proměnilo v hustý, temný hvozd. Stromy zde rostly nízké a křivé a trpělivě, ale usilovně bojovaly o každý kousek světla, jenž proudil skrz koruny nejvyšších smrků, borů a buků. Pod nohama jim mlaskal vlhký mech, ze kterého trčely roztodivné byliny všech možných barev a tvarů. Některé vypadaly velmi jedovatě. Vzduch byl prosycen silnou vůní smůly, pylu, ale, jak si Danielle všimla, také hniloby. Kvůli příšeří nebylo vidět nijak daleko.

Byla jí zima, a tak se zachumlala do šatů, špinavých a roztrhaných. Doba, kdy v nich vypadala jako manželka významného kupce, už dávno pominula. Objevit se teď ve městě, ochlastové by před ní s oplzlými úsměvy šermovali měďáky, pomyslela si trpce.

Pančocha tasil meč a ostražitě se rozhlížel.

„Ten les se mi nelíbí,“ zašeptal. „Je tu něco…“

„Nic tu není,“ utnul jeho dohady bezstarostně Harherron. „Tohle je území Sheran. Pokud se nebudeme chovat, jako by nám to tu patřilo, její druidové nás nechají projít. Už jsem tu párkrát byl. Stačí se vyhnout Háji Matky země. Jen tiše, rychle proklouzneme…“

Hromada zeleného, slizkého hnusu přistála přímo na jeho hlavě a ramenou. Nestačil vydat ani hlásku, a už cítil, jak mu nozdry, ústa i uši plní hustá, hýbající se hmota. Kůži mu náhle probodlo tisíc jehliček. Zapotácel se a pokusil se toho tvora shodit, ale jako kdyby nabíral cedníkem bahno.

Pančocha do toho píchl mečem.

„Přestaň, ty blázne!“ vyjekla Danielle. „Zabiješ ho!“

„Něco dělat musím!“ vyprskl bezmocně Pančocha.

Kouzelnice neodpověděla a Raiův válečník si všiml, že se její oči protočily v sloup. Zírala na něj bělmem, jež se pomalu zalévalo krví, a její ruce se spojily.

Nezírala na něj. Ale na Harherrona.

Sliz vzplál jasným, rudým plamenem.

„Vypadni,“ řekla Daniellina ústa, ačkoliv čarodějka sama vypadala jako v tranzu. „Vypadni a nechám tě žít.“

Fialová hmota začala stékat z Harherronova těla na zem. Teprve teď si Pančocha uvědomil, že skrz vlnící se sliz vidí prosvítat žlutě zářící oči. Sálala z nich nenávist a strach.

Sotva to odteklo od Harherronových kotníků, Danielle se zasmála.

„Ty hlupáku,“ sykla.

Tleskla a monstrum explodovalo. Kusy hořícího slizu se rozlétly jako střepy roztříštěného okna. Jakoby zdálky zaslechli bolestivý řev, ale vzápětí zmlkl.

Harherron ztěžka dýchal. Byl rudý a krvácel z mnoha drobných ranek na obličeji, ramenou i hrudníku.

„To bylo těsně,“ zafuněl. „Ani nevím, jak ti poděkovat, Danielle.“

„Normální díky stačí,“ usmála se a utřela si zpocené čelo. Zaplavila ji blaženost. Právě mu zachránila život. A, ačkoliv to nesmí prozradit, v krátké době již podruhé.

To, jak je družině prospěšná, ji naplňovalo. Až se vrátí z téhle výpravy, bude z ní jiný člověk. Pokornější a zároveň sebevědomější. Bude moci lépe posloužit jak Fairlightovi, tak sobě.

Raiův šampion se začal utírat a plivat krvavé sliny.

„Zatracená svině!“ klel. „Co to bylo vůbec zač?“

Danielle trochu zamrzelo, že jí nevěnoval větší pozornost. Možná na sebe upozornit nějak víc? Trošku zdůraznit, že by bez ní byl jen hromadou trouchnivějících kostí? S muži nebyla právě nejobratnější. Tohle byla nezvyklá situace. Obvykle totiž dolézali oni.

„Jsi silná žena, Danielle,“ zafuněl Pančocha. Radši dělala, že jej neslyšela, a vrátila hovor zpátky do bezpečnějších vod.

„Vypadá to jako nějaká Chara-dinova stvůra, nejspíš Hrůzoděsná plasma,“ usoudila.

Vzduch ztuhl, jako by se řítila bouřka. Všechny tři náhle polila vlna horka a kouzelnici se zvedl žaludek.

„Chara-dinova…Chara-dinova…“ šeptala ozvěna.

Možná si měla přeci jen povídat s Pančochou.

„Cítíte to?“ zeptal se neklidně Harherron. „Jako by se něco změnilo. K horšímu. Něco ve vzduchu…“

Tma houstla. Kouzelnice v posledních odlescích světla nahmatala tlustou bukovou větev, upřela na ni zrak a dřevo vzplálo jako pochodeň.

V jejím světle si všimli, jak se křoví kolem nich třese. Něco se v něm hýbalo, nějací tvorové. A bylo jich hodně.

„Jsme obklíčeni,“ zašeptal Harherron a tasil.

Pančocha se proti své vůli usmál.

V komplimentech nebyl nikdy příliš dobrý. Ale s mečem, to už byl jiný příběh…

 

Pokračování příště..

 

Příběh pro Vás píše Marek Dvořák.
Nejedná se o oficiální příběh autorů hry.