PŘÍBĚH: Město dobrodruhů – Každý něco pro sebe (S01E08)

Epizoda 7 – Každý něco pro sebe

 

 

Kde to jsme?

Zírala na obrovskou budovu či snad sochu, představující jakési cizí postavy válečníků, králů nebo možná andělů. Zhluboka se nadechla. Vzduch zde byl řídký a dýchání náročné. V dálce se ozvalo pískání jestřábů. Překvapeně se ohlédla. Harherron seděl na kulatém kameni a spokojeně dopíjel sytě žlutou tekutinu z nějakého flakónku. Pančocha ležel o kousek vedle a podřimoval.

Co se tu stalo?

Vyskočila na nohy. Před minutou přece ještě byli někde jinde. Někde u řeky, ne vysoko v horách. Harherron vypadal, že každou chvíli umře. Pak se objevil ten tvor. Oba je svými kouzly zahojil a dal jim dva flakonky, prý nápoje energie. Šli do hor. Poklidná cesta po úbočích a strmých stezkách. Všechno bylo tak jaksi podivné a rozmazané. Jsou to vůbec její vzpomínky?

Fairlighte. Ona mu přislíbila Daes´Moranovu sekeru.

Málem omdlela, když si to uvědomila. Proč, proboha?

Protože její přátelé umírali. Proto. Ale jak jim to teď vysvětlí? Komu ji vůbec přislíbila?

„Zajímalo by mě, kdo to postavil,“ zabručel Harherron a ukázal na monument.

Protřela si oči, jako by se chtěla probrat. V těch cizích myšlenkách přešli skoro celé Hidehegské hory; už přelezou jen poslední tři hřebeny a jsou u jižních hvozdů. Nikdo na ně neútočil. Pili z horských pramínků a jedli zajíce, které Harherron ulovil. Stalo se to, nebo ne?

 

 

Za horami viděla moře, hluboké a blankytně modré, jehož vlny se klidně pohupovaly. Daleko na obzoru z něj rostla pevnina, pokud si něco pamatovala ze zeměpisu, tak šlo o Větrný ostrov. Tam, kde stojí chrám Elenios.

Elenios. Kolo času. Její vzpomínky, jež se zdají být cizími. Velkolepý památník jako upomínka jejího slibu.

Už pochopila, komu se právě zavázala. A byla to spíš úleva než cokoliv jiného. Taky mohla dlužit Dornodonovi, to by bylo mnohem horší. S bohyní krásy se dá domluvit, i když Fairlightovými stoupenci kvůli jejich lásce k penězům trochu pohrdala.

A když ne, tak ji alespoň přelstít.

Zase nabývala ztracené sebevědomí. Usmála se – jen tak pro sebe, aby to nikdo neviděl – a otočila se na Harherrona. „Vzbuď Pančochu. Musíme se vydat na cestu.“

Obr trochu překvapeně zamručel, ale žduchl do svého spolubojovníka. „To je najednou naspěch,“ prohodil lenivě Pančocha, jenž už byl napůl vzhůru, a protáhl se. „Vždyť jsme se sem hnali pěkných pár dní! Přece si můžeme konečně odpočinout, když nás pro změnu nikdo neloví.“

 

 

Měl pravdu. Chara-dinovy stvůry už je nějakou dobu nestopovaly. Nejspíš je šotek zmátl svými zaklínadly. Věděli o něm oba Raiovi věrní? Nechtěla se ptát. Snad jí to časem nevědomky prozradí. Dohoda s Elenios je jen a jen její problém. Ona se s ní nějak vypořádá.

Pančocha si neklidně položil dlaň na čelo: „Podívej se, Harherrone. Nějaký pták nás sleduje.“

„Obří jestřáb,“ odvětil obr. „Elenios válčí o tyhle hory už léta, snaží se přes ně vybojovat cestu na pevninu. Doufejme, že nás neviděl. Možná bychom měli přeci jen pohnout.“

Takže nic nevědí! Sláva!

Ani to, že jim zachránila životy. To ji trochu mrzelo. Možná by to mohla před Harherronem nějak naznačit. Ne, nemůže to udělat. Její dohoda, její problém, zopakovala si.

Pančocha vstal, oklepal se a zívl.

„Tak jdeme, chaso,“ zavelel. „Sluníčko nám svítí na cestu a Raia se na nás usmívá. Cíl naší výpravy již není daleko!“

Přesně kvůli podobným pitomostem, trapným vtípkům a vlezlému patosu jej nesnášela. Opovržlivě si odplivla. Ani si nevšimla, jak se zachmuřil.

 

 

Vydali se na cestu po hřebenu směrem na jihozápad. Ačkoliv bylo chladno, teplé paprsky je příjemně lechtaly na tvářích. Nikde žádné ječení zplozenců, mají dost vody i plná břicha. Z vrchu se krásně dívá na všechny ty borovice a smrky, jež rostou na obou svazích hory. Když nad tím tak Danielle přemýšlela, ještě nikdy se na svém putování necítili tak dobře a bezpečně. Samozřejmě, je to jen iluze. Sotva slezou mezi první stromy, už na ně budou čekat Sheraniny stvůry. Ačkoliv je bohyně přírody moudrá a dobrá, nestrpí vetřelce. A nejspíš také Chara-dinovi či Rhattovi agenti. Kdo všechno už vlastně ví, jaký je záměr jejich výpravy? Který z bohů bude mít chuť získat také něco pro sebe? Nejspíš všichni. Bohové jsou jako lidé, i ti nejšlechetnější z nich mají rádi na svém talíři tu největší porci.

Jenže právě teď se jí do podobných úvah vůbec nechtělo. I když je Pančocha blázen, i když jsou to oba fanatici, mezi těmito dvěma statečnými společníky jí je vlastně docela dobře.

 

Pokračování příště..

 

Příběh pro Vás píše Marek Dvořák.
Nejedná se o oficiální příběh autorů hry.

Komentáře