PŘÍBĚH: Město dobrodruhů – Přísahám (S01E07)

Epizoda 7 – Přísahám

 

Když se Pančocha probudil, kolem něj panovala tma. Všechno ho bolelo a přes pohmožděný hrudník jen ztěžka dýchal. Zatřásl se zimou, až se rozkašlal, a zlomená žebra se okamžitě ozvala. Na prsou jej bodlo, jako když kopne kůň. Musí se co nejdřív zahřát, jinak chytí zápal plic, a to by jejich putování rychle skončilo. Nemocný by v divočině nepřežil ani dva dny. Utřel si ústa od slin a všiml si, že na ruce zůstala zaschlá krev.

Moc jej to neuklidnilo.

Harherron vypadal ještě hůř. Ležel ve člunu, bledý jako vosková svíce, ruku, ze které čouhala kost, měl zkroucenou jako uschlou větev stoleté vrby. Přes prsa mu zely tři hluboké rány od kočkopanteřích drápů, ze kterých stékal žlutohnědý hnis. Normální člověk by dávno zemřel, ale Vládce osudu stále mělce, přerývaně vydechoval.

Jen Danielle vypadala v pořádku; právě procitala a zmateně pomrkávala na okolní svět.

Teprve teď začal Pančocha rozpoznávat okolí, jež se pod prvními ranními paprsky pozvolna vymotávalo z šedavé mlhy. Uvízli na mělčině, na hromadě naplavených větví. Jenišej dál pokračovala, ale už bez pasažérů, mizela v díře pod skalami, kde, soudě podle temného hučení, pokračovala vodopádem.

Bohové, nenavést je proud sem, dávno by se všichni utopili. Nebyla šance, aby člun proplul bez nehody. A i kdyby, co by dělali tam dole v jeskyních, u samotných kořenů hor? Jak by se dostali ven?

Hory. Teprve teď, když se mlha zde v údolí začínala trhat, je spatřil. Vysoké, kruté hory zvané Hidehegské, alespoň v jeho jazyce – Tharrovi skřeti jim, co věděl, říkali Túraské. Právě tudy před lety kráčela slavná Thu´zadova průzkumná výprava. Jenže tu nehonil každý Chara-dinův zplozenec na kontinentu.

Jsou ve třetině cesty. Pokud dokáží Hidehegy překročit, už jim zbývá jen projít jižními hvozdy a jsou v Gobliní soutěsce.

Kouzelnice se na rozdíl od něj nekochala krásami místní přírody, ale vyskočila na nohy a vrhla se k Harherronovi. Opatrně vstal a šel jí pomoci. Každý pohyb, každý nádech jej bolel.

Raio, takhle neujde ani míli.

Danielle sáhla na Harherronovo zápěstí. Žije. Ale rány je potřeba okamžitě vyčistit, ruku srovnat a zpevnit dlahou. Moc toho o léčení nevěděla, ale něco přece. „Dones vodu,“ houkla na potácejícího se Pančochu. Raiův šampion ji ale nevnímal. Rozkašlal se a na řekou omílané kameny dopadly rudé kapky.

Fairlightova Vládkyně osudu šťavnatě zaklela a vyskočila z člunu. Přitom utrhla pruh látky ze svých cestovních, přesto velmi pohodlných a krásných šatů v oblíbené zelené barvě. Stejně už byly mokré a špinavé tak, že je nikdy nevypere. Hadr ponořila do řeky, aby se nacucal vodou, a jala se omývat Harherronův hrudník.

Na okamžik se probudil, mrkl na ni a řekl: „Ty musíš být anděl…“

Pak zase upadl do bezvědomí.

Pančocha se musel posadit na břeh. Nedokázal už ujít jediný krok. Každý nádech byl jako úder palicí. Nejspíš si při tom smýkání člunu poranil plíci. Opřel se o pařez stromu. Musí si odpočinout. Aspoň chviličku…

„Brzy zemřou,“ ozval se nějaký hlas.

Danielle se prudce otočila.

Na břehu seděl malý, obtloustlý tvoreček s lidskými rysy, motýlími křídly, šaškovskou čepicí a vážným výrazem ve tváři. Šotek, poznala jej okamžitě, ale nedokázala si jej blíže zařadit. Všichni bohové tuhle maličkou, ale magicky nadanou rasu rádi využívali.

„Kdo je tvým pánem, šotku?“ zeptala se.

Dělal, že její otázku nesly ší. „Přitom by stačilo tak málo,“ řekl místo odpovědi. „V hrudníku toho siláka se už usadila spousta maličkých, neviditelných tvorečků, kteří pomalu požírají jeho maso. Umýt ránu je důležité, ale není to všechno. A ten druhý by možná přežil. Je Vládce osudu, hojí se lépe než ostatní. Jenže brzy tu budou zplozenci a on nemůže utíkat, ani bojovat.“

Už jí došlo, o čem je tohle celé, a dostala vztek. Zuřila, protože věděla, že bude muset přijmout jeho podmínky. Že ty dva zkrátka nenechá napospas. Pančocha je sice pitomec a ten velký osel, ten – no, zrovna si nemůže vzpomenout na nic špatného – ale zkrátka a dobře, pomůže jim.

„Jaká bude cena?“ zeptala se.

Vycenil zuby.

 

„Až získáte Daes Mo´ranovu sekeru a zničíte Chara-dinův portál, přijdu si pro ni a ty mi ji dáš.“

„Ale to nemůžu slíbit!“ rozkřikla se.

„Nechci po tobě slib, ale přísahu. Pokud z nějakého důvodu selžeš, tvoje duše vzplane a shoří.“

„Ta sekera není moje!“ zaječela. „Jak můžu přísahat?“

Nevšímal si jí, jen si přiložil dlaň k obočí a pohlédl k nebesům.

„Chara-dinovi prokletí jestřábi,“ konstatoval. „Už nás spatřili. Je jen otázkou času, než se sem dostanou jeho stvůry.“

Zdálo se jí to jako výsměch. Ona, Vládce osudu, Fairlightova čarodějka a šampionka – a zahnaná do kouta jako liška v noře, zatímco se hubení, zabijáčtí psi derou dovnitř s vyceněnými tesáky. Buď dá všanc svůj život, nebo ti dva zemřou.

Před chvilkou si byla jistá, že zaplatí čímkoliv. Ale duši má každý jen jednu. Když shoří, nezůstane nic.

Za to nestojí ani oni, ani ten nejlepší přítel na světě.

Otočila se na šotka a chtěla jej poslat do pekel, ale…

Harherron se pohnul a cosi tiše zamručel.

„Jeho život je jako dohasínající svíčka,“ prohodil zpěvavě šotek. „Nejdříve jasně září, a pak už jen smutně čoudí…“

„Přísahám!“ vybuchla. „Sekera bude tvoje!“

Neztrácel čas. Jen se triumfálně zašklebil a položil dlaň na Harherronův hrudník. Začalo se z ní kouřit a ona ucítila spáleninu, ale mohutný válečník dál klidně ležel.

Bohové, komu to vlastně upsala svoji duši…?

 

Pokračování příště..

 

Příběh pro Vás píše Marek Dvořák.
Nejedná se o oficiální příběh autorů hry.

Komentáře